Propukla válka a vy máte minutu na to abyste si vzali tři věci sebou než vám na domov spadne bomba! BUM! Co jste si vzali? Bible, růženec a křížek říkáme na spolču.

A dost...  Spolčo je fajn věc ale jak mě má pomoct v mém životě když většinou říkáme to, co bychom měli říkat ale ne to, co si doopravdy myslíme..  máme o tom diskutovat, chceme si utvořit na věc lepší názor ne? Přehnaná zbožnost je fajn věc ale proč ji předstírat, protože když není skutečná... Je to nepřirozený a prokoukne to každý. Tak proč si na něco hrát? Bojím se toho, že si o mě bude kaplan něco myslet? Že budu za vyvrhela ve farnosti když se v něčem moje názory rozcházejí s názorem církve a potřeboval bych to prodiskutovat? 

Vadí mě, že se lidi bojí nazvat věci, tak jak jsou. Ať ukážou svou pravou povahu, protože my všichni jsme to, co jsme. Můžeme se snažit být lepšími ale nepředstírejme, že už jsme lepší. Ostatní Vám to neuvěří.  Jsme zmatení a mnohdy zranění, chceme být oblíbení ale někdy ne vše jde podle našich plánů... přiznávám... Jo i já sám jsem občas agresivní, protože mě vyloženě sere když se o něco snažím a vlastně mě nikdo neposlouchá a jsem pro ně otravnou osobou. Cítím se pak jak nicota sama, jak si vymoct autoritu? To nejde ale je taky možná úděl si zvyknout na to, že vás lidi posílají do různých končin. A rád bych dodal jak toho docílím, protože to mě vždycky zajímalo. Dle mého bychom měli svoji mysl pozvednout mimo tento svět, hezky všechno vidět s dostatečným odstupem, protože když budeme vždy připraveni, nic nás nerozhodí a s klidnou hlavou věcí, kterých chceme časem dosáhneme. A nakonec si zvyknout, že na všechno v životě většinou budeme asi samy. Teda My a Bůh.. Takže bych měl svou mysl odpoutat od nepodstatného a nechat ji nalézt více víry, protože té není nikdy dost. 

Mimochodem já bych popadl nůž, křesadlo, nějaké jídlo a doufal v to, že budu mít mnoho víry.